Stránka venovaná železnici, fotografiám a zaujimavostiam zo sveta železnice

Bezesporu nejmenším i nejméně významným železničním přechodem mezi nynějšími ČR a SR je ten mezi stanicemi Sudoměřice nad Moravou a Skalica na Slovensku. Přechodem je i nadále poté, co zde v prosinci 2007 ustala sporadická osobní doprava a nevyužitý, sotva 3 km dlouhý úsek se začal rychle ztrácet v náletovém porostu.

Ale raději se vraťme o dobrých 120 let nazpět, kdy se stanička při uherské hranici dostala do železniční sítě. Za vznikem stála soukromá Společnost státní dráhy (StEG), která začala v polovině 80. let 19. století budovat transverzální spojení od Domažlic až po Trenčín. Protože aktivity StEG byly i Uhrách, kde mj. budovala odbočku z Devínské Nové Vsi do Kútů a Skalice, bylo spojení na snadě. Nejprve byla 10. 10. 1887 otevřena odbočka z Veselí nad Moravou do Strážnice-Petrova, jak se stanice tehdy jmenovala. Dva roku na to začala fungovat spojovací trať do Rohatce, kterou ovšem provozovala KFNB. Dvouletý takt pokračoval – opět na podzim, ale roku 1891 dosáhla železnice královského sídelního města Skalica. Konečně pak 15. 11. 1893 došlo k propojení jen necelé tři kilometry vzdálených stanic.

Nebudu zbytečně zatěžovat výčtem historie, která se od jiných míst moc nelišila. První čtvrtstoletí to byl rakousko-uherský přechod, výměna probíhala ve Skalici, kde byla i malá výtopna. Už začátkem 20. let začaly jezdit vlaky v relaci Veselí n. M. – Kúty, samozřejmě mezi nimi byly i kratší či naopak delší relace. Tehdy vznikl i stejnojmenný traťový oddíl. Od března 1939 se historie přechodu opakuje znova, jen v jiných dobových souvislostech, ovšem od jara 1945 je trať na levém břehu Moravy opět tratí vnitrostátní a některé vlaky jezdí do Bratislavy, nebo Jablonice a Trnavy. Ty v podstatě ukončuje až elektrický provoz, který upravil vozební ramena do dnešní podoby.

V GVD 1992/93 bylo v celé délce trati Veselí n. M. – Kúty (v jízdním řádu ČSD nesla číslo 361) vedeno 12 (!) párů osobních vlaků, další ještě jezdily z Veselí n. M. do Rohatce. V nákladní dopravě šlo o dva páry průběžných nákladních vlaků (Pn) v totožné relaci a další dva páry přestavovacích nákladních vlaků Veselí n. M. – Skalica na Sl. a opačně, které v úseku Skalica na Sl. – Kúty pokračovaly s vlakovou četou jako manipulační nákladní vlaky (Mn). Od Nového roku 1993, kdy nová státní hranice již potřetí tuto trať rozetla, nákladní doprava oslabila, ale nadobro skončila až s nástupem nového GVD 1993/94. Zatímco na slovenské straně jezdí Mn vlaky do Skalice beze změny stále, zajímavý dopad se projevil na moravském úseku. Někdejší Pv vlaky do Strážnice byly proměněny v Mn vlaky Veselí n. M. – Rohatec, což byly vlastně první nákladní vlaky, které po válce rohatecko-sudoměřickou lokálkou jezdily. Dva páry vlaků dopravovaly především zátěž z veselského uzlu na Slovensko náhradní cestou do Hodonína a dál na Břeclav.

Osobní doprava v tomto GVD byla téměř shodná s předchozím obdobím, ale bylo cítit nejen posílení hodonínské větve, ale přeliv cestujících, dříve tranzitujících přes Holíč. Po celý GVD zde sloužily motorové vozy řad 810 a 851 z LD Veselí nad Moravou. Tato podoba však také neměla dlouhého trvání a od konce května 1994 začalo nepopulární přesedání v Sudoměřicích. Pouze jeden večerní pár jezdil do Skalice a druhý až do Kútů, dělo se tak ještě do května 1996. Ze Sudoměřic obvykle vyjížděl samostatný motorový vůz ŽSR, který hned ve Skalici najížděl na postrk vlaku do Kútů, popřípadě dobíral přípojné vozy. Novinkou bylo nasazení řady 810 RD Leopoldov. Tehdejší ŽSR neměly žádné vhodné zázemí nablízku a tak se celé soupravy navážely z Kútů do Jablonice na zbrojení, provozní ošetření a nezbytné opravy. Ty větší, včetně pravidelných prohlídek, se prováděly v ještě vzdálenějším Leopoldově. Tento komplikovaný stav trval bezmála 10 let. Po zrušení strojní služby v Jablonici v roce 2003 se k obsluze čistě slovenského i přechodového úseku vrátily motorové vozy ČD, opět veselská řada 810. Současně došlo k většímu využití elektrické trakce v úseku Kúty – Holíč, což mělo za následek jak přímé spojení s Trnavou či Bratislavou, tak i další roztržení ramene a tedy přestup v Holíči a Sudoměřicích. V prosinci 2004 motorovou vozbu Břeclav – Kúty – Skalica – Sudoměřice přebírají vozy ř. 810 i 809 z Břeclavi, ale po dalších třech letech se vozba předává zpět do Veselí n. M.

Ze zajímavostí z historie „přechodu“ uveďme třeba vedení peážních nákladních vlaků z Veselí n. M. do Hodonína počátkem srpna 1997, kdy byl veselský uzel zablokován vodou a hlavně Železárny potřebovaly obnovit zásobování – proto jezdily vlaky s lokomotivami řad 751 a 742 na obou koncích, díky čemuž se v Holíči snadno zvládala úvrať. Hezkým zpestřením byly jízdy bratislavského „Albatrosu“ v letech 1999 – 2003, které obvykle doprovázel požární vlak s „cé-nulkou“ T 679.019. V roce 2001 tudy provezl dva páry konvojů i zvolenský stroj T 678.012 a o rok později tudy jel okružní vlak s vrúteckým „Modrým šípem“ M 274.004 + Calm 5-0038.

Pravidelný provoz na trati Veselí n. M. – Kúty byl zajišťován především motorovými vozy – za poslední půlstoletí zmiňme postupně zaváděné řady M 131.1, M 262.0, M 240.0, M 286.1 a M 152.0, na moravském úseku později i řady 842 a 814.2. V čele klasických souprav z Bratislavy sem přijížděly ještě parní lokomotivy řad 465.0, 477.0 či 486.0. Ještě začátkem 80. let zde ranní dělnické vlaky dopravala veselská řada T 478.1. Té, a její obdobě T 478.2 dlouhodobě patřila zdejší nákladní doprava. Do roku 1976 však byla v režii „štokrů“ řady 556.0, předtím „čtyřkoláků“ 434.2 a ještě předtím „pětikoláků“ 524.0. Ukončením průběžné dopravy se ke slovu dostala naklonovaná řada T 466.2 (742) a to veselská na rohateckých vlacích a bratislavská na skalických „manipulácích“. Mezi perličky z nákladní vozby můžeme uvést působení řady T 444.1 (726) na strážnických Pv vlacích na samém začátku 90. let, nebo výjimečné nasazení „sergejů“ T 679.1 či „čmeláků“ T 669.1 na tytéž výkony. Elektrická trakce je záležitostí původně „odlehčovacího“ ramene Hodonín – Holíč – Kúty (viz 3. zastavení), nově pak zase výhradně osobní dopravy po Holíč, kam zajížděly bratislavské řady 263 i 240, ale především trnavské „pantografy“ řady 560. S jediným ranním obratem je tak tomu dodnes. Výčet se tedy týká celé někdejší trati č. 361, než přechodu samotného, který 15 let neznal nic jiného, než cvakání dvounápravových „orchestrionů“ řady 810.

Lépe než-li slova a méně dokonale, než vlastní zážitek snad poslouží virtuální projížďka okolo sudoměřického přechodu. Při výběru fotografií byl nenápadně kladen důraz na řadu, která již na Slovensku zcela zmizela a na druhé straně Moravy už svůj odchod nastartovala. Pro veselsko-kúteckou trať to byla po tři desetiletí řada více než příznačná.