Jak již Duko ve svojí reportáži o jízdě „bobinek“ dopravce SŽDS naznačil, mělo se v půli února konat setkání části spolupachatelů našeho serveru. Řada okolností způsobila, že jsme se v Tatrách setkali jen tři. Škoda, ale fotografické úlovky během doby zde strávené jistě stojí za to.

Čtvrtek 12. 2. se už od začátku jevil jako den svým zářivým ránem ostatním zcela odlišný. Zlatavé až načervenalé sluníčko se statečně prodíralo mezi mraky a slibovalo lepší snímky, než předešlé dny. Pohled ve vrcholové stanici někdejší Košicko-bohumínské dráhy na Štrbě (895 m. n m.) směrem ke slovenským velehorám byl však zoufalý. Skalnaté štíty, ozdobené kletí a sněhovými poli se daly do poledních hodin jen tušit. Krátce po poledni se však začaly mraky kolem horských velikánů hýbat a pomalu se začalo ukazovat Solisko a po chvíli i Kriváň. Ale jen na chvíli – a samozřejmě v dobu, kdy se na kolejích zrovna nic nehýbalo. A pokud ano, tak si vítr s těmito kulisami zlomyslně pohrával. Nicméně loterie byla rozehrána a nějaký ten záběr s menším či větším náznakem panoramatu Vysokých Tater se podařilo ulovit. Provoz byl spíše průměrný, převažovala ale osobní doprava a ta nákladní pak v sudém směru, od Košic na Žilinu. Náklady však byly řádně vytíženy a tak dopravu oživovaly nezbytné postrkové „rakaně“, které podle pokynů dispečera buď na Štrbě končily, nebo přejížděly na liptovskou stranu či opačně.

Dál za stanici jsme se z organizačních důvodů nevzdalovali, protože náhlá změna zdravotního stavu nejmladší členky výpravy všem trochu zkřížila plány. Konec krátkého zimního dne byl doprovázen načervenalými nádechy vlaků v rychle zapadajícím slunci a tak se několik záběrů v této neobvyklé stanici pořídilo za pomoci stativu a dlouhého expozičního času.

Stepování na studeném tatranském vzduchu se ale jistě vyplatilo, protože v další dny se takové počasí již neopakovalo a po letech sněhové abstinence i v této oblasti to bylo jistě zahojení zjitřelé duše některých fotografů.